KREV=skvělá metafora

Teče mi po ruce. Kape na bílý sníh. Teče místo řeky.

Hlavní myšlenky tohoto dne/týdne/měsíce

Fascinuje mě. A moje myšlenky mě pořád víc a víc děsí. Je to normální? není, určitě ne. Ale nezajímá mě to.

Představte si tu situaci.
Je zima. Všude kolem je čerstvě napadaný sníh. Všechno je bílé a krásné.
Ale najednou přímo doprostřed tohoto ráje na zemi spadne kapička. Malinkatá, neškodná kapička.
Tak jdete blíž. A co se nestane. Kapička roste. Najednou je z ní kaluž a vy musíte trochu ustoupit, abyste od toho neměli boty. Z kaluže potom začne pramínek stékat směrem k vám.
Po chvilce už není kam utíkat, sněhu je moc a pramínek teče moc rychle.
A tak se pomalu topíte v krvi. Zemřete na 'nakrvácení'

A takhle nějak to podle mě funguje v dnešním světě.  Všechno vypadá krásně ale potom se objeví ta malá kapička. Ta kapička problémů roste a roste a potom už vám nezbývá než utíkat. Ale nakonec vás pramínek dostihne a změní se v oceán.
Jaktože vás dostihne? Běžíte přeci rychle...
To proto, že vy se časem unavíte. Přestane vás bavit bojovat.
A proto jakkoli pomalu pramínek poteče, vy se jednou zastavíte a to bude jeho chvíle.

Krev je skvělá metafora. Možná proto mě tak fascinuje.