Je lepší být sama, všechno si to přebírat v hlavě a hledat odpovědi na otázky na které odpovědi najít nejdou, nebo to dělat s někým?
Dobře, tak teď odhlédnu od faktu, že mám pár přátel. Myslím to z hlediska lásky.
Vždycky jsem si myslela, že potřebuju kluka. Zoufale jsem toužila po někom, kdo by mě objímal, tulil se se mnou, líbal mě...
Opravdu to chci?
Protože teď už nemám pomalu čas na nic jiného než na svoje myšlenky. A nevadí mi to. Baví mě přemýšlet.
A co kdybych v tom přestala, kdybych někoho měla?
Ano, jak už jsem psala, jsem zamilovaná. Nezměnilo se to a myslím ani nezmění.
Ale ten kluk o mě nestojí. Nestál. A stát nebude. Nejde to. I kdyby stál, nejde to.
A já jsem přesvědčená o tom, že nikoho jiného teď nebudu schopná milovat. /odhlédněme od faktu, že imaginárně chodím s xx celebritami, postavami ze seriálů etc./
Takže si v tomhle článku zahraju na to, že jsme nějakým zázrakem a přes všechny překážky spolu.
Sedím u něj doma na posteli. Čekám až přijde z kuchyně, šel nám pro pití. Koukám se na naší společnou fotku na jeho tapetě, musím se usmát.
Vrátí se a sedne si ke mě. Napiju se. Opřu si hlavu o jeho hrudník, on pustí film. Přitulíme se k sobě. Cítím ve vlasech jeho dech. Slyším jeho srdce. Díváme se na film.
Je to pěkná představa. Jenomže teď si představte mě v mojí momentální situaci.
Při tom, jak se koukáme na film mi hlavou běhají myšlenky typu
KREV VRAŽDA KREV SEBEVRAŽDA KOUPU SE V KRVI A UMÍRÁM
A potom je tady ta možnost, kterou právě teď realizuju já.
Sedím u počítače. Mám připravený film. Odepisuju kamarádkám. Hraje mi televize. Jsem v culíku a v pyžamu. A hlavou se mi honí myšlenky typu
KREV VRAŽDA KREV SEBEVRAŽDA KOUPU SE V KRVI A UMÍRÁM
To už se dá zvládnout, ne?
No, a to je právě ta otázka. Jestli já chci o tyhle myšlenky přijít.
Já vím, měla bych. Možná už to překračuje určitou hranici. Ale mě to vyhovuje takhle. Tak proč vlastně něco měnit? Pro okolí?
Tak s tím sem skončila.
Žádné komentáře:
Okomentovat