Když jsem napsala článek na téma věk, začala jsem nad touhle kauzou ohledně věku víc přemýšlet.
A na něco jsem přišla.
Že to, co jsem napsala, zase nebyla až tak úplně pravda.
Ano, pořád si stojím za názorem, že věk je naše vstupenka do světa. A že někteří lidé jeho hodnotu přeceňují.
Ale už si nejsem tak jistá tím, že se na svůj věk necítím.
Opravdu je to možné, necítit se na svůj věk?
Protože, kdo vlastně určil, jak se mám v určitém věku chovat a jak se rozhodně chovat nemám?
Když se řekne, že jsem vyspělejší než na svůj věk, co je tím vlastně myšleno? Že vypadám stará? Že přemýšlím jako stará? Že jsem strhaná životem? Že už můžu klidně umřít?
V tomhle článku bude hodně otázek
Ono to všechno vypadá hrozně jednoduše, ale zamyslete se trochu.
Jsme jako stádo. Všichni se chováme v daném věku stejně, bez výjimek. V 15-ti dostáváme občanku a děláme zkoušky na školu, v 18-ti děláme autoškolu a začínáme pít,... Ne? Tak jak to teda je?
Třeba to o věku vůbec není.
Třeba věk určuje pouze stáří našeho těla, naší schránky, ale ne naší duše. Ne nás.
Každá duše/mysl může dospívat jinak. Rychle, pomalu, ono je to vlastně jedno. Každý dojde k určitému bodu vývoje, jen v jinou dobu.
Ale opravdu to až tolik závisí na věku? Podle mě ne.
Když vedle sebe postavíme dvě deseti leté holčičky, co uvidíme?
Uvidíme možná rozdílnou výšku, možná rozdílnou váhu, nebo třeba barvu vlasů... Ale uvidíme jejich myšlení? Jejich vyspělost v tomto směru? NE!!!!!
A to právě některým lidem nedochází.
Možná to vypadá, že věci rozebírám až moc do hloubky. To proto, že je rozebírám až moc do hloubky.
Žádné komentáře:
Okomentovat