Dřív jsem mívala záchvaty psaní, každej večer jsem napsala 2,3 články, ale teď? Kde je to období teď?
PRYČ
Není to tím, že bych neměla o čem psát. Spíš nevím jak psát.
V mém okolí se teď toho děje víc než dost, ale jak se mi ty myšlenky míhají v hlavě, tak než to stihnu nějak rozumně ucelit do jednoho článku, už zase přemýšlím nad něčím jiným.
Ztratila jsem důležitou holčinu, uvědomuju si nedostatek peněz v naší domácnosti a navíc přestávám vidět smysl v žití samotném.
Chytla jsem se při přemýšlení o válkách, bombách, vraždách, sebevraždách, šikaně, znásilňování a podobných věcí víc než občas.
Přijde mi, že moje mysl si sama hledá způsob, kterým by se jí nejvíc líbilo zneškodnit se.
Takže ať tenhle článek není o
Hodně přemýšlím nad vykrvácením.
Často, opravdu často si prohlížím žilky na zápěstí a mám chuť vzít ty debilní nůžky a prostě rychle říznout. A pozorovat tu krev, jak mi teče po ruce, nasakuje se mi do rukávu.
Jakou by asi měla barvu? Tmavou? Nebo úplně světlou?
Lidem kolem to v mých představách nevadí. Prostě to ignorují jako ignorují všechno co je skutečné a dál se zabývají úkoly a podobně. A já si tam tak sedím v poslední lavici, koukám na to jak krvácím a usmívám se.
Jenže v těch představách, na mě někdo kouká. Cítím jeho pohled. Takže zvednu hlavu. A ano, opravdu na mě kouká. Ale hned jak mě uvidí, otočí hlavu pryč. Takhle to mezi náma totiž funguje. Málo kdy jsme schopní na sebe promluvit a naše komunikace je hlavně přes internet. Mrzí mě to. Rozumí mi.
No a potom už jenom spadnu na podlahu a pomalu se mi zavírají oči. A jsem ráda, že jsem z tohohle kolotoče vyvázla tak snadno a rychle.
Nerada přemýšlím nad skokem. Já bych se k tomu neodhodlala.
A navíc, co kdyby mi náhodou vyrostla křídla a všechno mi pokazila?
Žádné komentáře:
Okomentovat